Tento notebook je výukovým materiálem v předmětu BI-JUL.21 vyučovaném v zimním semestru akademického roku 2024/2025 Tomášem Kalvodou. Tvorba těchto materiálů byla podpořena NVS FIT.
Hlavní stránkou předmětu, kde jsou i další notebooky a zajímavé informace, je jeho Course Pages stránka.
versioninfo()
Julia Version 1.10.5 Commit 6f3fdf7b362 (2024-08-27 14:19 UTC) Build Info: Official https://julialang.org/ release Platform Info: OS: Linux (x86_64-linux-gnu) CPU: 8 × Intel(R) Core(TM) i5-8250U CPU @ 1.60GHz WORD_SIZE: 64 LIBM: libopenlibm LLVM: libLLVM-15.0.7 (ORCJIT, skylake) Threads: 1 default, 0 interactive, 1 GC (on 8 virtual cores)
V předchozí kapitole jsme si ukázali, jak se v Julia pracuje s typy. Asi jste si všimli, že na Julia typy a jejich hierarchii se lze dívat trochu jako na třídy v jiných programovacích jazycích.
Na rozdíl ale třeba od C++, Javy, Ruby, nebo Pythonu, nejsou instance tříd (objekty) vybaveny metodami. Koncept funkcí a metod je v Julia prakticky zcela oddělen od typů.
V matematice se jeden symbol používá k označení různých binárních operací. Všechny tyto operace mají jisté společné vlastnosti, které umožňují dívat se na danou operaci jako na sčítání. Tento abstraktní koncept sčítání by v Julia odpovídal funkci. Různé konkrétní způsoby sčítání objektů (nejen) stejných typů (čísla, matice,...) pak z pohledu Julia odpovídají metodám.
Jinak řečeno, Julia funkce pod jedním společným jménem sdružuje více metod, které se při volání použijí v závislosti na typech argumentů. Toto paradigma se označuje multiple dispatch (v kontrastu k single dispatch, kde volání je vázáno na konkrétní třídu).
Například zmíněná funkce +
má v Julia následující metody (lehce extrémní příklad, ale názorný):
methods(+)
Každá z těchto 189 možností představuje konkrétní implementaci sčítání pro argumenty uvedené v signatuře. Zvídavý uživatel může jedním prostým kliknutím rovnou nahlédnou zdrojový kód.
Při volání metody se Julia snaží vždy vybrat tu "nejspecifičtější" vzhledem k typovému systému. Například:
f(x::Integer) = 2 * x
f(x::Number) = 3 * x
f (generic function with 2 methods)
f(1) # 1 "je" jak Integer tak Number a Integer <: Number
2
Int64 <: Number
true
Int64 <: Integer
true
Integer <: Number
true
f(1.0) # 1.0 "je" jen Number
3.0
Samozřejmě hrozí nebezpečí nejednoznačnosti. Na takovou situaci nás naštěstí Julia upozorní.
f(x::Float64, y) = x + y
f(x, y::Float64) = x * y
f (generic function with 4 methods)
f(1.0, 2)
3.0
f(1, 2.0)
2.0
@which f(1.0, 2)
@which f(1, 2.0)
f(1.0, 2.0)
MethodError: f(::Float64, ::Float64) is ambiguous. Candidates: f(x, y::Float64) @ Main In[9]:2 f(x::Float64, y) @ Main In[9]:1 Possible fix, define f(::Float64, ::Float64) Stacktrace: [1] top-level scope @ In[14]:1
Funkce f
má aktuálně čtyři metody:
methods(f)
Možná oprava spočívá v dodefinování chybějící metody:
f(x::Float64, y::Float64) = x - y
f (generic function with 5 methods)
f(1.0, 2.0)
-1.0
f(Int64(1.0), 2.0)
2.0
Podobně jako typy mohly mít parametry, mohou mít parametry i metody. Můžeme tak mít různé varianty metody v závislosti na jejich argumentech.
function same_type(x::T, y::T) where {T}
println(T)
return true
end
function same_type(x, y)
return false
end
same_type (generic function with 2 methods)
Díky anotaci se první metoda použije pouze v případě, že jsou argumenty stejného typu. Pokud nejsou, zavolá se druhá "obecná" metoda.
same_type(1, 2)
Int64
true
same_type(1.0, 2.0)
Float64
true
same_type(1, 2.0)
false
same_type(Int64, String)
DataType
true
methods(same_type)
Dále v anotaci i můžeme omezit typ T
samotný, nebo použít více typů:
function parametric_f(x::T, y::T, z::S) where { T <: Number, S <: AbstractString }
return nothing
end
parametric_f (generic function with 1 method)
Tato metoda vyžaduje, aby první dva argumenty byly stejného "číselného" typu T
a aby poslední argument byl podtypem typu AbstractString
.
V předchozí lekci jsme definovali vlastní typ pro racionální čísla. Pojďme nyní zadefinovat sčítání a další operace i pro ně.
"""
MyRational{T <: Integer} <: Number
_My_ home made rational number.
"""
struct MyRational{T <: Integer} <: Number
num::T
den::T
function MyRational(num::T, den::T) where { T <: Integer }
den == 0 && error("Zero denominator is forbidden by god!")
if den < 0
num *= -1
den *= -1
end
# divide by common factors
common = gcd(num, den)
new{T}(div(num, common), div(den, common))
end
end
MyRational
Použili jsme ještě jednu novinku a tou je docstring před definicí typu. Tímto způsobem ho můžete použít i před definicí metod, typů, maker. Později k němu můžete přistupovat pomocí integrované nápovědy, nebo ho použít při generování dokumentace (touto problematikou se budeme zabývat později během semestru). Všimněte si, že v docstringu můžeme používat Markdown.
?MyRational
search: MyRational
MyRational{T <: Integer} <: Number
My home made rational number.
Pokud chceme definovat novou metodu funkce, která je definována externě (v jiném modulu, o nich později), musíme ji explicitně importovat nebo musíme uvést celé její jméno. První možnost:
p = MyRational(1, 2)
q = MyRational(2, 3)
p + q
MyRational{Int64}(7, 6)
import Base.+
+(p::MyRational{T}, q::MyRational{T}) where { T <: Integer } =
MyRational(p.num * q.den + q.num * p.den, p.den * q.den)
+ (generic function with 190 methods)
Pojďme ji hned s nadšením otestovat.
p = MyRational(1, 2)
q = MyRational(2, 3)
p + q
MyRational{Int64}(7, 6)
Toto je sice správný výsledek, ale esteticky není uspokojivý.
Více oku lahodící vypisování našich racionálních čísel můžeme zajistit pomocí přidání metody k funkci show
(viz Custom Pretty-printing):
# bez explicitního `import Base.show`
Base.show(io::IO, q::MyRational{T}) where { T <: Integer } =
print(io, q.num, "/", q.den)
Potom dostaneme:
p + q
7/6
MyRational(2, -3)
-2/3
Pokud chceme hezký LaTeX výstup, pak musíme dodefinovat následující metodu.
function Base.show(io::IO, ::MIME"text/latex", q::MyRational{T}) where { T <: Integer }
if q.num < 0
print(io, "\\begin{equation*}-\\frac{$(-q.num)}{$(q.den)}\\end{equation*}")
elseif q.num == 0
print(io, "\\begin{equation*}0\\end{equation*}")
else
print(io, "\\begin{equation*}\\frac{$(q.num)}{$(q.den)}\\end{equation*}")
end
end
MyRational(25, 100)
MyRational(-24, 40)
MyRational(0, 1)
Pro úplnost můžeme jednoduše definovat násobení (binární operátor *
) a opačný prvek (unární operátor -
) a odčítání (binární operátor -
).
Všimněte si, jak v definici odčítání -- pěkně v souladu s matematickou definicí -- použijeme pouze sčítání a definici opačného prvku.
import Base.-, Base.*
*(p::MyRational{T}, q::MyRational{T}) where { T <: Integer } = MyRational(p.num * q.num, p.den * q.den)
-(p::MyRational{T}) where { T <: Integer} = MyRational(-one(T), one(T)) * p
# nebo: = MyRational(-p.num, p.den)
-(p::MyRational{T}, q::MyRational{T}) where { T <: Integer } = p + (-q)
- (generic function with 195 methods)
Otestujme správnou funkčnost algebraických operací mezi našimi racionálními čísly:
println("p = ", p, ", q = ", q)
p * q
p = 1/2, q = 2/3
-p
p - q
p ^ 5
1 / p
promotion of types Int64 and MyRational{Int64} failed to change any arguments Stacktrace: [1] error(::String, ::String, ::String) @ Base ./error.jl:44 [2] sametype_error(input::Tuple{Int64, MyRational{Int64}}) @ Base ./promotion.jl:417 [3] not_sametype(x::Tuple{Int64, MyRational{Int64}}, y::Tuple{Int64, MyRational{Int64}}) @ Base ./promotion.jl:411 [4] promote @ ./promotion.jl:394 [inlined] [5] /(x::Int64, y::MyRational{Int64}) @ Base ./promotion.jl:425 [6] top-level scope @ In[65]:1
Naše racionální čísla bychom ještě chtěli umocňovat, i na záporné exponenty (speciáně na , tedy invertovat). Dokážete vyřešit jak na to?
p ^ 3
@which p ^ 3
p ^ (-1)
MethodError: no method matching MyRational{Int64}(::Int64) Closest candidates are: (::Type{T})(::T) where T<:Number @ Core boot.jl:792 (::Type{T})(::Base.TwicePrecision) where T<:Number @ Base twiceprecision.jl:265 (::Type{T})(::AbstractChar) where T<:Union{AbstractChar, Number} @ Base char.jl:50 Stacktrace: [1] convert(::Type{MyRational{Int64}}, x::Int64) @ Base ./number.jl:7 [2] one(::Type{MyRational{Int64}}) @ Base ./number.jl:347 [3] one(x::MyRational{Int64}) @ Base ./number.jl:348 [4] inv(x::MyRational{Int64}) @ Base ./number.jl:255 [5] literal_pow(f::typeof(^), x::MyRational{Int64}, ::Val{-1}) @ Base ./intfuncs.jl:348 [6] top-level scope @ In[68]:1
MyRational{T}(n::T) where { T <: Integer } = MyRational(n, one(1))
@which one(1)
p ^ (-1)
/ not defined for MyRational{Int64} Stacktrace: [1] error(::String, ::String, ::Type) @ Base ./error.jl:44 [2] no_op_err(name::String, T::Type) @ Base ./promotion.jl:506 [3] /(x::MyRational{Int64}, y::MyRational{Int64}) @ Base ./promotion.jl:510 [4] inv(x::MyRational{Int64}) @ Base ./number.jl:255 [5] literal_pow(f::typeof(^), x::MyRational{Int64}, ::Val{-1}) @ Base ./intfuncs.jl:348 [6] top-level scope @ In[70]:1
Base.:/(p::MyRational{T}, q::MyRational{T}) where { T <: Integer } = MyRational(p.num * q.den, p.den * q.num)
p ^ (-1)
MyRational(1, 0) / MyRational(0, 1)
Zero denominator is forbidden by god! Stacktrace: [1] error(s::String) @ Base ./error.jl:35 [2] MyRational(num::Int64, den::Int64) @ Main ./In[38]:12 [3] top-level scope @ In[74]:1
Base.inv(q::MyRational{T}) where { T <: Integer } = MyRational(q.den, q.num)
inv(MyRational(3, 5))
-inv(MyRational(-3, 5))
p ^ (-2)
p ^ (-1)
inv(MyRational(0, 1))
Zero denominator is forbidden by god! Stacktrace: [1] error(s::String) @ Base ./error.jl:35 [2] MyRational(num::Int64, den::Int64) @ Main ./In[38]:12 [3] inv(q::MyRational{Int64}) @ Main ./In[76]:1 [4] top-level scope @ In[81]:1
Racionální čísla jsou v Julia k dispozici i bez našeho typu jako typ Rational{T}
. Jako konstruktor můžeme využít i dvojité lomítko:
2 // 3
2//3
4 // 2
2//1
q = 3 // 2
3//2
Poznámka: Hezčí výpis.
function Base.show(io::IO, ::MIME"text/latex", q::Rational{T}) where { T <: Integer }
if q.num < 0
print(io, "\\begin{equation*}-\\frac{$(-q.num)}{$(q.den)}\\end{equation*}")
elseif q.num == 0
print(io, "\\begin{equation*}0\\end{equation*}")
else
print(io, "\\begin{equation*}\\frac{$(q.num)}{$(q.den)}\\end{equation*}")
end
end
2 // 3
@which Rational(1, 2)
Poznámka: Julia Rational
umí vytvořit exaktní reprezentaci strojového čísla (které z definice je vždy racionální číslo):
x = Rational(0.3)
x.num / x.den
0.3
Rational(0.3) - 3 // 10
Float64(Rational(0.3) - 3 // 10)
-1.1102230246251566e-17
Rational(0.5)
Vytvořte vlastní typ MyComplex{T}
modelující komplexní čísla a vybavte ho standardními metodami sčítání +
, odčítání -
, násobení *
, dělení /
a inverze inv
.
struct MyComplex{T <: Real} <: Number
re::T
im::T
end
Base.show(io::IO, z::MyComplex{T}) where { T <: Real } =
if z.im >= 0
print(io, z.re, " + ", z.im, "ı")
else
print(io, z.re, " - ", -z.im, "ı")
end
z = MyComplex(1, 2)
z = MyComplex(-1, 2)
z = MyComplex(1, -2)
import Base.*, Base.+, Base.-, Base.inv, Base./
*(u::MyComplex{S}, v::MyComplex{T}) where {S, T} = nothing # FIX ME
+(u::MyComplex{S}, v::MyComplex{T}) where {S, T} = nothing
-(u::MyComplex{T}) where {T} = nothing
-(u::MyComplex{S}, v::MyComplex{T}) where {S, T} = nothing
function inv(u::MyComplex{T}) where {T}
# ...
return nothing
end
/(u::MyComplex{S}, v::MyComplex{T}) where {S, T} = nothing
w = MyComplex(3, 4)
z
z + w
z * w
inv(z) * MyComplex(1.0, -2.0)
MyComplex(1.0, -2.0) / MyComplex(1.0, -2.0)
z / z
Pro prvočíslo tvoří množina s operací násobení modulo grupu (tzv. modulární multiplikativní grupa; značí se , nebo ). O pak mluvíme jako o modulu.
Vytvořte v Julia typ, který bude parametrizovaný typem integeru a modulem , a bude modelovat výše uvedenou strukturu. Vhodně zadefinujte operaci *
, inv
a zajistěte pěkný výpis objektů tohoto typu.
Definujte metodu modulus
vracící modul.
Doplňte následující šablonu:
import Base.*, Base.inv, Base.show
using Primes
"""
Modular Multiplicative Group (MMG).
"""
struct MMG{T <: Integer, P} <: Number
value::T
function MMG(value::T, modulus::T) where { T <: Integer }
isprime(modulus) || error("modulus ($modulus) has to be prime!")
my_value = mod(value, modulus)
iszero(my_value) && error("0 is not acceptable!")
new{T, modulus}(my_value)
end
end
modulus(u::MMG{T, P}) where { T <: Integer, P } = P
function *(a::MMG{T, P}, b::MMG{T, P}) where { T <: Integer, P }
MMG(mod(a.value * b.value, P), P)
end
function inv(a::MMG{T, P}) where { T <: Integer, P }
_, u, _ = gcdx(a.value, P)
MMG(mod(u, P), P)
end
show(io::IO, a::MMG) = print(io, "|", a.value, "|_$(modulus(a))")
Následuje několik ukázek použití.
a = MMG(3, 11); b = MMG(5, 11); c = MMG(5, 13)
typeof(a)
modulus(a)
a * b
# toto by šlo ještě vylepšit..., výchozí chování.
b * c
inv(a)
a * inv(a)
c * inv(c)
inv(c)
b ^ 123
MMG(0, 3)
Už víme, jak v definici metody anotovat typy argumentů a návratové hodnoty. Pro připomenutí:
F(x::Int64)::Float64 = x / (abs(x) + 1)
F (generic function with 1 method)
F(1)
0.5
F(0)
0.0
Ovšem:
F("0")
MethodError: no method matching F(::String) Closest candidates are: F(::Int64) @ Main In[95]:1 Stacktrace: [1] top-level scope @ In[98]:1
Asi je jasné, jak definovat metodu s více pozičními argumenty.
V této části lekce si ukážeme, jak argumentům přiřazovat výchozí hodnoty, jak definovat metody s proměnlivým počtem argumentů, či jak definovat metody s argumenty ve tvaru keyword=value
, u nichž nezávisí na pořadí.
U všech níže uvedených způsobů předání argumentů lze uvést i typovou anotaci.
V definici funkce lze pomocí operátoru =
přiřadit "posledním" (od zadu, jinak by zápis nebyl jednoznačně interpretovatelný) argumentům výchozí hodnoty, které poté při volání není potřeba vypisovat.
Například:
h(x, y=2) = x + y
h (generic function with 2 methods)
h(1)
3
h(1, 1)
2
methods(h)
I v tomto zápisu lze případně anotovat typ proměnné y
pomocí ::
.
...
, "varargs"Metody mohou mít přirozeně více argumentů. Následující funkce má právě tři poziční argumenty:
g(x, y, z) = x + y + z
g (generic function with 1 method)
Argumenty jí můžeme předat buď explicitně jeden po jednom, nebo je předat v tuple a použít ...
operátor.
g(1, 2, 3)
6
t = (1, 2, 3)
g(t...)
6
Ale pozor, následující volání selže. g
nemá definovánu metodu, která by si poradila s tuplem na vstupu.
g(t)
MethodError: no method matching g(::Tuple{Int64, Int64, Int64}) Closest candidates are: g(::Any, ::Any, ::Any) @ Main In[103]:1 Stacktrace: [1] top-level scope @ In[106]:1
Operátor ...
můžeme použít i v definici funkce samotné.
Umožňuje nám pak vytvořit funkci mající měnící se počet argumentů (variable number of arguments, "varargs").
Následující funkce má jeden nebo více pozičních argumentů:
H(x, args...) = println(args)
H (generic function with 1 method)
H(1)
()
()
()
typeof(())
Tuple{}
(,) # <- blbost
ParseError:
# Error @ ]8;;file:///home/kalvin/documents/fit/B241-BI-JUL/bi-jul/tutorials/In[111]#1:2\In[111]:1:2]8;;\
(,) # <- blbost
#╙ ── Expected `)`
Stacktrace:
[1] top-level scope
@ In[111]:1
(1)
1
typeof((1))
Int64
(1,)
(1,)
typeof((1,))
Tuple{Int64}
H(1, 2)
(2,)
H(1, 2, 3)
(2, 3)
Zamyslete se nad následujícími třemi ukázkami.
H(1, ("a", "b", "c"))
(("a", "b", "c"),)
H(1, ("a", "b", "c")...)
("a", "b", "c")
H(1, "a", "b", "c")
("a", "b", "c")
Typický reprezentant:
println(1, 2, 3, "Ahoj!")
123Ahoj!
keyword=value
(keyword arguments, "kwargs")Jakmile počet argumentů přeroste jistou hranici (pro mě někde kolem 3), tak může být vhodné místo pozičního předávání argumentů použít zadávání pomocí klíče a hodnoty u kterých poté nezávisí na pořadí.
Těmto argumentům také lze přiřazovat výchozí hodnoty.
Takovéto argumenty od těch pozičních oddělíme středníkem ;
v signatuře funkce:
G(x, y; operator=+) = operator(x, y)
G (generic function with 1 method)
G(1, 2)
3
G(2, 3, operator=*)
6
G(2, 3, *)
MethodError: no method matching G(::Int64, ::Int64, ::typeof(*)) Closest candidates are: G(::Any, ::Any; operator) @ Main In[123]:1 Stacktrace: [1] top-level scope @ In[126]:1
U(x; y) = x + y
U (generic function with 1 method)
U(1)
UndefKeywordError: keyword argument `y` not assigned Stacktrace: [1] U(x::Int64) @ Main ./In[127]:1 [2] top-level scope @ In[128]:1
U(1, y=42)
43
Klíči nemusí být přiřazena výchozí hodnota, ale tuto možnost asi často nepoužijeme.
Julia podporuje i neomezený počet těchto argumentů. Uvažme lehce esoterickou funkci s následující signaturou:
function J(args...; kwargs...)
println(length(args))
println(kwargs)
end
J (generic function with 1 method)
J(1, 2, a=1, b="x")
2 Base.Pairs{Symbol, Any, Tuple{Symbol, Symbol}, @NamedTuple{a::Int64, b::String}}(:a => 1, :b => "x")
V proměnné kwargs
je poté "slovník", kde pod symbolem odpovídajícím klíči uložena předávána hodnota.
function kwargs_example(; kwargs...)
println(keys(kwargs))
println(kwargs[:a])
end
kwargs_example (generic function with 1 method)
kwargs_example(a=1)
(:a,) 1
kwargs_example(b=10)
(:b,)
type NamedTuple has no field a Stacktrace: [1] getindex @ ./namedtuple.jl:168 [inlined] [2] getindex @ ./iterators.jl:324 [inlined] [3] kwargs_example(; kwargs::@Kwargs{b::Int64}) @ Main ./In[137]:3 [4] top-level scope @ In[139]:1
function křoví(x)
return x + 1
end
křoví (generic function with 1 method)
Poziční argumenty nelze předávat pomocí jejich názvu (klíče).
křoví(x=1)
MethodError: no method matching křoví(; x::Int64) Closest candidates are: křoví(::Any) got unsupported keyword argument "x" @ Main In[140]:1 Stacktrace: [1] top-level scope @ In[141]:1
V dosavadních příkladech metod jsme vždy vraceli hodnotu naposledy vyhodnoceného výrazu, často byl dokonce jenom jeden.
V mnoha situacích ale chceme vrátit hodnotu i z jiného místa, než konce těla.
K tomu nepřekvapivě slouží klíčové slovo return
.
function func(x::Integer)
# some funny stuff
for j = 1:10
j >= x && return j
end
return 42
end
func(-10)
func(3)
func(15)
Pomocí tuplů můžeme vracet i "více" hodnot.
function func_tuple(x)
return (x, x^2)
end
Pak je vhodné výsledek rovnou přiřadit do dvou proměnných:
a, b = func_tuple(10)
a
b
Nebo můžeme samozřejmě přijmout celý tuple.
c = func_tuple(10)
c
Pod metaprogramováním máme na mysli schopnost programu generovat, či modifikovat, svůj zdrojový kód. Makra v Julia jsou inspirována Lispem. Nejde jen o pouhé textové transformace jako v případě maker v C/C++. V Julia má programátor přímý přístup k vnitřní reprezentaci zdrojového kódu.
Ukažme si, jak Julia zpracovává zdrojový kód. Na počátku máme řetězec. Například:
source = "1 + 2"
"1 + 2"
Co s tímto zdrojovým kódem udělá Julia parser?
Vytvoří objekt typu Expr
:
ex = Meta.parse(source)
:(1 + 2)
typeof(ex)
Expr
Objekt typu Expr
obsahuje v zásadě dvě informace:
ex.head # symbol udávající význam
:call
typeof(ex.head)
Symbol
ex.args # argumenty
3-element Vector{Any}: :+ 1 2
Přehledně lze tyto informace vypsat pomocí metody dump
:
dump(ex)
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol + 2: Int64 1 3: Int64 2
Interpretace tohoto příkladu je nasnadě.
Reprezentuje volání (call) metody +
s Int64
argumenty 1
a 2
.
Tyto výrazy lze přirozeně vytvářet i přímo pomocí konstruktoru Expr
.
Za chvilku si ale ukážeme další způsoby, jak výrazy vytvářet, tento by nebyl příliš efektivní.
myex = Expr(:call, :+, 1, 2)
:(1 + 2)
ex == myex
true
Výrazy dohromady vytváří stromovou strukturu (AST -- abstract syntax tree), lze je do sebe zanořovat:
dump(Meta.parse("(1 + 2) / 3"))
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol / 2: Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol + 2: Int64 1 3: Int64 2 3: Int64 3
A konečně, výrazy můžeme finálně vyhodnotit pomocí metody eval
.
eval(ex)
3
eval(myex)
3
ex2 = Expr(:call, :na, 1, 2)
:(na(1, 2))
dump(ex2)
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol na 2: Int64 1 3: Int64 2
eval(na)
UndefVarError: `na` not defined Stacktrace: [1] top-level scope @ In[37]:1
Dalším způsobem vytváření objektů typu Expr
je quoting (kód v uvozovkách :-)).
Toho lze docílit dvěma způsoby.
Pro menší výrazy se hodí zápis pomocí :
, za kterou v závorce uvedeme Julia výraz:
myex2 = :((1 + 2) / 3)
:((1 + 2) / 3)
dump(:(f(1+1)))
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((2,)) 1: Symbol f 2: Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol + 2: Int64 1 3: Int64 1
Proměnné se ve výrazu uloží pod symboly, ne pod svými hodnotami!
x = 1
dump(:(x + 1))
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol + 2: Symbol x 3: Int64 1
Pokud bychom chtěli použít skutečně hodnotu proměnné, pak k tomu můžeme použít interpolační symbol $
:
x = 1
dump(:($x + 1))
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol + 2: Int64 1 3: Int64 1
Pro větší výrazy můžeme použít quote blok.
ex = quote
for j = 1:10
println(j)
end
end
quote #= In[42]:2 =# for j = 1:10 #= In[42]:3 =# println(j) #= In[42]:4 =# end end
typeof(ex)
Expr
dump(ex)
Expr head: Symbol block args: Array{Any}((2,)) 1: LineNumberNode line: Int64 2 file: Symbol In[42] 2: Expr head: Symbol for args: Array{Any}((2,)) 1: Expr head: Symbol = args: Array{Any}((2,)) 1: Symbol j 2: Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol : 2: Int64 1 3: Int64 10 2: Expr head: Symbol block args: Array{Any}((3,)) 1: LineNumberNode line: Int64 3 file: Symbol In[42] 2: Expr head: Symbol call args: Array{Any}((2,)) 1: Symbol println 2: Symbol j 3: LineNumberNode line: Int64 4 file: Symbol In[42]
eval(ex)
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
Makra akceptují jako argumenty výrazy (Expr
), literály nebo symboly a vrací výraz (Expr
).
Makra definujeme pomocí klíčového slova macro
.
Ve zdrojovém kódu poté makra používáme s prefixem @
.
Makra se aplikují při parsování zdrojového kódu, před jeho odesláním kompilátoru.
Ukažme si nejprve, jak je v AST reprezentováno voláni funkce.
f(a, b) = a + b
dump(Meta.parse("f(x, y)"))
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol f 2: Symbol x 3: Symbol y
Následující makro vypíše argumenty volání funkce.
macro show_args(expr::Expr)
println("Arguments: ", expr.args[2:end])
end
@show_args (macro with 1 method)
Například:
@show_args f(1, 2)
Arguments: Any[1, 2]
x = 42; y = 11
@show_args f(x, y)
Arguments: Any[:x, :y]
dump(:(f(x, y)))
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol f 2: Symbol x 3: Symbol y
dump(:(f(1, 2)))
Expr head: Symbol call args: Array{Any}((3,)) 1: Symbol f 2: Int64 1 3: Int64 2
To není přesně to co bychom asi chtěli (i když...). Pokud chceme vypsat i hodnoty proměnných, musíme trochu zapracovat....
macro show_args(expr::Expr)
println("Arguments: ")
for arg in expr.args[2:end]
if typeof(arg) == Symbol
println(arg, " = ", eval(:($arg)))
else
println(arg)
end
end
end
@show_args (macro with 1 method)
@show_args f(1, 2)
Arguments: 1 2
@show_args f(x, y)
Arguments: x = 42 y = 11
@show_args f(1, x)
Arguments: 1 x = 42
Občas pomocí maker chceme modifikovat prostředí, v kterém se volají. K tomu můžeme použít metodu esc
.
V prvním případě je x
pouze lokální proměnná a nemá vztah ke "globální" proměnné x
.
macro zerox()
return :(x = 0)
end
macro zerox2()
return esc(:(x = 0))
end
@zerox2 (macro with 1 method)
x = 42
42
@zerox
0
x
42
@zerox2
0
x
0
Psaní maker nemusí být úplně jednoduché. Více o této problematice se můžet dozvědět v dokumentaci.
Ve zbytku této části si ukážeme některá užitečná makra a zkusíme pár vlastních maker vytvořit. Výčet není zdaleka vyčerpávající a jde spíše o ochutnávku. Některým z těchto partií se ještě budeme věnovat později během semestru.
@which
Jak je již bylo zmíněno, pod jedním symbolem "funkce" se může skrývat mnoho a mnoho metod.
Občas nemusí být úplně jasné, která z nich se vlastně volá.
Makro @which
nám umožňuje dohledat o kterou metodu se v konkrétním případě jedná.
@which 2^3
@which 2.0^3.0
g1(x::Int64) = x + 1
g1(x::Float64) = x - 1
g1 (generic function with 2 methods)
@which g1(1.0)
@which g1(1)
@debug
, @info
, @warn
, @error
Tato makra slouží k informování uživatele, lze i kontrolvat na jaké úrovni se logování provádí (k tomu slouží modul Logging
, kterému se budeme věnovat při probírání standardní knihovny).
@debug "???"
@info "Hi!"
[ Info: Hi!
@warn "Beware!"
┌ Warning: Beware! └ @ Main In[73]:1
@error "Unable to compute!"
┌ Error: Unable to compute! └ @ Main In[74]:1
@time
, @timed
a @timev
Pomocí těchto maker můžeme měřit dobu běhu programu.
Jde o jednodušší variantu makra @benchmark
z balíčku BenchmarkTools.jl
.
Tato tři makra se liší pouze způsobem výstupu.
a = rand(1_000);
a[1:10]
10-element Vector{Float64}: 0.33522692504562024 0.0540407325929646 0.6268536017371442 0.8117844432188372 0.6802725616611819 0.8340812566526209 0.8813294508590227 0.5700993172815103 0.1751006458851595 0.6145782678709886
@time sort(a)
0.000047 seconds (3 allocations: 18.062 KiB)
1000-element Vector{Float64}: 0.0011825231850347562 0.0012717133049696683 0.0014020893941892876 0.001538195563918765 0.003238656813921992 0.0037309381374944772 0.004057797646481398 0.005088327700723871 0.0057472276842979175 0.007934654219382442 0.009044386241675806 0.00955479178777563 0.010303607206786913 ⋮ 0.989069213117485 0.9903635440624222 0.9905049813804886 0.9905844202259301 0.9906231318811598 0.9917433910225981 0.9918657473032922 0.9939242413467971 0.995640662256972 0.9965191960427823 0.9967988273408663 0.998454696565531
d
jako dictionary:
@timed sort(a)
(value = [0.0011825231850347562, 0.0012717133049696683, 0.0014020893941892876, 0.001538195563918765, 0.003238656813921992, 0.0037309381374944772, 0.004057797646481398, 0.005088327700723871, 0.0057472276842979175, 0.007934654219382442 … 0.9905049813804886, 0.9905844202259301, 0.9906231318811598, 0.9917433910225981, 0.9918657473032922, 0.9939242413467971, 0.995640662256972, 0.9965191960427823, 0.9967988273408663, 0.998454696565531], time = 3.6927e-5, bytes = 18496, gctime = 0.0, gcstats = Base.GC_Diff(18496, 0, 0, 0, 3, 0, 0, 0, 0))
v
jako verbose, čili podrobnější:
@timev sort(a)
0.000039 seconds (3 allocations: 18.062 KiB) elapsed time (ns): 39251 gc time (ns): 0 bytes allocated: 18496 pool allocs: 0 non-pool GC allocs: 3 minor collections: 0 full collections: 0
1000-element Vector{Float64}: 0.0011825231850347562 0.0012717133049696683 0.0014020893941892876 0.001538195563918765 0.003238656813921992 0.0037309381374944772 0.004057797646481398 0.005088327700723871 0.0057472276842979175 0.007934654219382442 0.009044386241675806 0.00955479178777563 0.010303607206786913 ⋮ 0.989069213117485 0.9903635440624222 0.9905049813804886 0.9905844202259301 0.9906231318811598 0.9917433910225981 0.9918657473032922 0.9939242413467971 0.995640662256972 0.9965191960427823 0.9967988273408663 0.998454696565531
@inbounds
a @simd
Makro @inbound
"vypne" kontrolování používání správných indexů polí.
Makro @simd
umožňuje kompilátoru větši možnosti optimalizace for
cyklu, viz dokumentaci.
a = [1,2,3,4]
4-element Vector{Int64}: 1 2 3 4
a[2]
2
a[5]
BoundsError: attempt to access 4-element Vector{Int64} at index [5] Stacktrace: [1] getindex(A::Vector{Int64}, i1::Int64) @ Base ./essentials.jl:13 [2] top-level scope @ In[83]:1
using BenchmarkTools
function f1(a::Vector{Float64}, n)
val = zero(eltype(a))
for j = 1:n
val += a[j]
end
return val
end
function f2(a::Vector{Float64}, n)
val = zero(eltype(a))
@simd for j = 1:n
@inbounds val += a[j]
end
return val
end
function f3(a::Vector{Float64}, n)
val = zero(eltype(a))
@inbounds for j = 1:n
val += a[j]
end
return val
end
f3 (generic function with 1 method)
a = rand(10^8);
@benchmark f1($a, 10^8)
BenchmarkTools.Trial: 38 samples with 1 evaluation. Range (min … max): 130.425 ms … 142.578 ms ┊ GC (min … max): 0.00% … 0.00% Time (median): 132.695 ms ┊ GC (median): 0.00% Time (mean ± σ): 133.369 ms ± 2.623 ms ┊ GC (mean ± σ): 0.00% ± 0.00% ▁▄ ▁█ █▁█ ▄▁ ▆▁▁██▁██▆▆███▆▆██▁▆▁▁▆▆▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▆▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▆▁▆▁▁▁▁▁▁▁▁▁▆ ▁ 130 ms Histogram: frequency by time 143 ms < Memory estimate: 0 bytes, allocs estimate: 0.
@benchmark f2($a, 10^8)
BenchmarkTools.Trial: 97 samples with 1 evaluation. Range (min … max): 45.408 ms … 62.165 ms ┊ GC (min … max): 0.00% … 0.00% Time (median): 51.795 ms ┊ GC (median): 0.00% Time (mean ± σ): 51.708 ms ± 2.870 ms ┊ GC (mean ± σ): 0.00% ± 0.00% ▂▂▂ ▆ ▂ █ ▂▆▂ ▂ ▆▁▁▆█▁▁▆▁▁▁▄▁▄▆████▆██▄█▆███████▆▆▁▆▄▆▄█▄▁▄▆▄▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▄ ▁ 45.4 ms Histogram: frequency by time 60.3 ms < Memory estimate: 0 bytes, allocs estimate: 0.
@benchmark f1($a, 10^6)
BenchmarkTools.Trial: 3584 samples with 1 evaluation. Range (min … max): 1.203 ms … 2.869 ms ┊ GC (min … max): 0.00% … 0.00% Time (median): 1.303 ms ┊ GC (median): 0.00% Time (mean ± σ): 1.387 ms ± 213.847 μs ┊ GC (mean ± σ): 0.00% ± 0.00% █▆▅▅▅▅▄▄▄▃▃▃▂▂▃▃▂▂▂▂▂▂▂▂▁▁▁ ▁ ▁ ▁ ██████████████████████████████████████▇▇█▇▇█▅█▆▄▅▆▄▅▆▅▅▅▃▅▅ █ 1.2 ms Histogram: log(frequency) by time 2.13 ms < Memory estimate: 0 bytes, allocs estimate: 0.
@benchmark f2($a, 10^6)
BenchmarkTools.Trial: 10000 samples with 1 evaluation. Range (min … max): 251.878 μs … 2.220 ms ┊ GC (min … max): 0.00% … 0.00% Time (median): 370.495 μs ┊ GC (median): 0.00% Time (mean ± σ): 448.981 μs ± 194.126 μs ┊ GC (mean ± σ): 0.00% ± 0.00% ▃█▃▂ ▂▃▆█████▇▇▆▄▃▄▄▃▃▂▃▃▃▂▃▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▂▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁▁ ▂ 252 μs Histogram: frequency by time 1.12 ms < Memory estimate: 0 bytes, allocs estimate: 0.
@benchmark f3($a, 10^6)
BenchmarkTools.Trial: 3604 samples with 1 evaluation. Range (min … max): 1.202 ms … 2.732 ms ┊ GC (min … max): 0.00% … 0.00% Time (median): 1.297 ms ┊ GC (median): 0.00% Time (mean ± σ): 1.379 ms ± 211.344 μs ┊ GC (mean ± σ): 0.00% ± 0.00% █▆▄▅▅▄▄▃▄▃▃▃▃▂▂▂▂▂▃▂▂▂▂▂▁ ▁ ▁ ████████████████████████████▇███▇██▇█▇▆▆▇▇▇▇▆▅▅▅▅▆▅▇▅▃▆▄▅▃▄ █ 1.2 ms Histogram: log(frequency) by time 2.14 ms < Memory estimate: 0 bytes, allocs estimate: 0.
@test
a @testset
Tato makra z modulu Test
nám umožňují přehledně testovat náš kód. Pomocí @testset
můžeme sdružit více testů dohromady a pojmenovat je (bere řetězec a blok). Druhé makro testuje, jestli výraz je pravdivý nebo nepravdivý. Například:
using Test
@testset "isodd method" begin
@test isodd(3) == true
@test isodd(2) == false
end
Dále máme k dispozici @test_throws
pro testování vyvolání výjimky.
@code_native
a.k.a "We need to go deeper..."
function g(x::Int64)
return x + 1
end
g (generic function with 1 method)
@code_native g(2)
.text .file "g" .globl julia_g_3235 # -- Begin function julia_g_3235 .p2align 4, 0x90 .type julia_g_3235,@function julia_g_3235: # @julia_g_3235 ; ┌ @ In[92]:1 within `g` # %bb.0: # %top push rbp mov rbp, rsp ; │ @ In[92]:2 within `g` ; │┌ @ int.jl:87 within `+` lea rax, [rdi + 1] ; │└ pop rbp ret .Lfunc_end0: .size julia_g_3235, .Lfunc_end0-julia_g_3235 ; └ # -- End function .section ".note.GNU-stack","",@progbits
using ProgressMeter
@showprogress for i in 1:50
sleep(0.1)
end
Progress: 100%|█████████████████████████████████████████| Time: 0:00:07
@showprogress dt=1 desc="Computing..." for i in 1:50
sleep(0.1)
end
Computing... 100%|███████████████████████████████████████| Time: 0:00:05
Vytvořte makro @dotimes
, které zadaný výraz provede několikrát za sebou.
Přesněji @dotimes n body
provede body
přesně n
krát.
macro dotimes(n, body)
quote
for i = 1:$n
$body
end
end
end
@dotimes 2 println("Hi!")
body = 1
n = 3
@dotimes 2 println("Hi!")
body
n
Definujme vlastní "číselný" typ:
struct MyNumber <: Number
value::Float64
end
Vygenerujte kód, který zadefinuje funkce sin
, cos
, log
, exp
pro tento typ.
for func in [:sin, :cos, :log, :exp]
eval(:(Base.$func(x::MyNumber) = MyNumber($func(x.value))))
end
sin(MyNumber(0.3))
cos(MyNumber(0.3))
exp(MyNumber(0.3))
log(MyNumber(0.3))
for
cykluVyvořte makro, které bude zobrazovat jednoduchý průběh vyhodnocování for
cyklu. Tj.
@progress for j = 1:n
# ...
end
bude efektivně
for j = 1:n
# ...
println(j)
end
Případně se můžete pokusit výpis i více zkrášlit.
Zde jde samozřejmě o cvičení práce s makry.
Julia jinak má poměrně excelentní balíček ProgressMeter.jl
poskytující přesně tuto funkcionalitu.
macro progress(expr)
# ....
return expr
end
@progress for j=1:5
sleep(1)
end
Inverze.
import Base.inv
inv(p::MyRational{T}) where { T <: Integer } = MyRational(p.den, p.num)
inv(p)
p^(-3)
Modulární multiplikativní grupa.
import Base.*, Base.inv, Base.show
using Primes
struct MMG{T <: Integer, P} <: Number
value::T
function MMG(value::T, modulus::T) where { T <: Integer }
isprime(modulus) || error("Modulus has to be prime!")
new{T, modulus}(mod(value, modulus))
end
end
modulus(u::MMG{T, P}) where { T <: Integer, P } = P
function *(a::MMG{T, P}, b::MMG{T, P}) where { T <: Integer, P }
return MMG(mod(a.value * b.value, P), P)
end
function inv(a::MMG{T, P}) where { T <: Integer, P }
# d = u * a + v * P
d, u, v = gcdx(a.value, P)
return MMG(mod(u, P), P)
end
show(io::IO, u::MMG) = print(io, u.value)
Makro dotimes
.
macro dotimes(n, body)
quote
for i = 1:$n
$body
end
end
end
Průběh for
cyklu.
macro progress(expr)
push!(expr.args[2].args, :(println(j)))
return expr
end